JAK TO ZAČALO ...

Od dětství jsem milovala zvířata. Tím prvním, které mi naši povolili, bylo morčátko. Když se naší úžasné Lízince po třech dnech pobytu u nás narodila mláďátka, byla jsem neskonale šťastná. Naši už méně. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než aby se smířili s „morčečí“ a posléze i křeččí farmou. Rybičky jsou u nás už přes pětadvacet let stálicí, kanárka jsme zatím měli jednoho, ale andulek asi osm.

   
   

Když mi bylo asi třináct, rozhodla jsem se pro radikální krok. Do té doby naši stále rezolutně odmítali něco většího, než byla naše drobná zvířata, a neustále mi říkali, že PSA si pořídím, až budu dospělá. Zcela náhodou jsem jednou šla kolem rodinného domku, kde měli připevněný lístek s nápisem, že darují štěňátka ...
Psa jsem přinesla domů, otec křičel, mamku omývali ... Pes se musel stěhovat ...
Naštěstí jen k babičce, u které zůstal devět let až do její smrti.
Byl to pan Pes, ne, vlastně se jmenoval Pego (určitě si říkáte, co je to za jméno, ale já chtěla vždy Peggynku a oni už fenky neměli ...), někdy to byl Pegoušek a někdy zase Pegoslav, no, obměn jsme vymysleli dost. Žádný čistokrevný pesan, ale obyčejný voříšek. No, posuďte sami ...

   
   

V roce 1997 (po babiččině odchodu) se Pego musel přestěhovat k nám. To, čeho se naši tak báli, se skutečně stalo. Pes z domku se ocitl v třípokojovém bytě ...
Ty necelé čtyři roky, co u nás ještě strávil, byly naplněné dlouhými a častými vycházkami (na domku nic takového kromě prázdnin nepoznal), setkávání s kamarády pejsky (tolik jich do té doby v životě neviděl), ale také nepříjemnou a bohužel nevyléčitelnou nemocí ...
Když jsme se rozhodli, že necháme ukončit jeho nesmírné trápení, zůstalo doma neuvěřitelné prázdno. Chybělo hraní si, venčení ... Tentokrát jsem na to nebyla sama. Naši tu mezeru v našem životě cítili také, takže nyní s dalším psem souhlasili. Hledala jsem v encyklopediích, až jsem jednou narazila na fotku psa, který se tak trošku vzdáleně podobal našemu Pegovi (ovšem tento krasavec měl nádhernější srst a navíc vypadal jako malá kólie). Bylo rozhodnuto – koupíme si šeltii. Nejdříve jsem navštívila tehdy jedinou blanenskou chovatelku šeltií s PP, ale zde se štěňátka nedala očekávat. Dokonce jsem oslovila i místního „chovatele“ šeltiček bez PP, avšak zase nic (teď jsem za to vděčná ...).
V novinách a na internetu jsem našla pár inzerátů a rozhodla jsem se, že zkusím na jednu sympatickou nabídku zavolat. Měla jsem štěstí. U Veroniky Habrové v Kroměříži byly tři narozené šeltičí slečny. Vypravily jsme se s mamkou do této chovatelské stanice a na ten den nikdy nezapomenu. Kromě dospělých psů se tu valily tři chlupaté kuličky. Ta šedivá (jak jsem později poznala, tak stříbrná - blue merle) pořád spala, ta jedna černá si nás moc nevšímala, ale ta třetí si mamku hned vyhlídla a rovnou cupitala k ní. Sledovaly jsme štěňata ještě nějakou chvíli, a když jsme uviděly její nadšení pro obrovskou buvolí kost, bylo rozhodnuto.

   
 

Za měsíc se k nám stěhovala trikolorní šeltička se vznešeným jménem Sorbonne Black Moravské srdce. Naše Bonnie vzbudila na sídlišti rozruch a do našich životů přinesla radost. Z Bonnie se stal rodinný mazel, který rostl (a to dost rychle) a taky pěkně kynul (od štěněte milovala jídlo). Naštěstí jsem se přes jednu kamarádku potkala s někým, kdo najednou a dost silně ovlivnil a stále ovlivňuje (v pozitivním slova smyslu) můj a Bončin život. Na podzim roku 2003 jsem se totiž seznámila s Luckou Malíkovou (nyní Cvrkalovou), která v té době měla (věřte tomu nebo ne) pouze o 14 dní starší fenku šeltie Sendy. Lucka mě naučila, jak mám s Bonou cvičit (a to jak tanec, tak i prvky ovladatelnosti), seznámila mě s mnoha báječnými lidmi, kteří se pohybují okolo psů, „donutila“ mě vstoupit do Kynologického klubu Blansko, ukázala mi krásu výstav a možnosti chovu ... Zkrátka - kdyby nebylo Lucky, sedím doma s obtloustlou Boňou  a nudím se.
Díky Lucce měla Bona složené zkoušky z výkonu (prostě mě k tomu dokopala), za sebou účast na několika soutěžích v tanci se psem, dost ocenění z výstav (hlavně z pracovní třídy), byla uchovněná a v naší chovatelské stanici Sol Oriens porodila vrhy „A“, „B“ a „C“, ze kterého u nás zůstala fenka Carioca, která se stala pokračovatelkou této línie. Když jsem Bonu vezla k nám domů z Kroměříže, nikdy mě nenapadlo, že spolu toho tolik prožijeme.

Při jedné příležitosti mě Lucka seznámila s chovatelkou, od které má Sendy, a já měla to štěstí, že jsem ji posléze mohla u ní doma navštívit. Prozatím nikde jsem neviděla pohromadě tolik nádherných šeltií, jak tomu bylo v chovatelské stanici z Ďáblovy studánky u paní Svobodové. Protože mou nejoblíbenější barvou je černá, tak to nemohlo dopadnou jinak, než že jsem byla úplně paf z její bicolorky Carinky. No a tak se k nám v době, kdy Boně byl rok a půl, přistěhoval černobílý pejsek s originálním jménem Jazz Night z Ďáblovy studánky. Z úcty k mamčiným sympatiím k zesnulému zpěváku skupiny Queen F. Mercurymu (no, hlavně jsem byla mamce vděčná, že mi povolila dalšího psa) dostal pejsek jméno Freddie.
Freddie je ztělesněním radosti ze života, ze sportu, z práce, a to doplňuje bezvadnou povahou, kterou podědil po své mamince (díky Bohu). Zklamáním pro nás bylo, že se u Fredíka objevilo několik problémů, které mu bohužel nedovolují chodit na výstavy nebo být uchovněný. Ale i přes toto všechno zůstává u nás a já se snažím jeho život naplnit tancem, který ho děsně baví.

     

Na závěr (pokud jste to někteří vydrželi a pročetli se až sem) bych ráda poděkovala svým rodičům (za to, že měli a stále mají pochopení pro mou slabost pro zvířata a že se mi nezištně v době školních výletů a mých nemocí starají o psy), Lucce Malíkové-Cvrkalové (za vše, co udělala pro mě a pro mé psy), paní Veronice Habrové a paní Mladě Svobodové (za veškeré informace a za to, že díky nim mám  doma tak báječné psy), Moničce (za pravé šeltičí kamarádství) a pak těm, kteří mi pomohli nebo stále pomáhají ve všem, co se týká psů (a nemusí to být jen šeltií).

 

NAVRCHOLU.cz