JAK TO ZAČALO ...
Od dětství jsem milovala zvířata. Tím prvním, které mi naši povolili, bylo morčátko. Když se naší úžasné Lízince po třech dnech pobytu u nás narodila mláďátka, byla jsem neskonale šťastná. Naši už méně. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než aby se smířili s „morčečí“ a posléze i křeččí farmou. Rybičky jsou u nás už přes pětadvacet let stálicí, kanárka jsme zatím měli jednoho, ale andulek asi osm.
Když mi bylo asi
třináct, rozhodla jsem se pro radikální krok. Do té doby naši stále
rezolutně odmítali něco většího, než byla naše drobná zvířata, a neustále
mi říkali, že PSA si pořídím, až budu dospělá. Zcela náhodou jsem jednou
šla kolem rodinného domku, kde měli připevněný lístek s nápisem, že darují
štěňátka ...
V roce 1997 (po
babiččině odchodu) se Pego musel přestěhovat k nám. To, čeho se naši tak
báli, se skutečně stalo. Pes z domku se ocitl v třípokojovém bytě ...
Za měsíc se k nám
stěhovala trikolorní šeltička se vznešeným jménem Sorbonne Black Moravské
srdce. Naše Bonnie vzbudila na sídlišti rozruch a do našich životů
přinesla radost. Z Bonnie se stal rodinný mazel, který rostl (a to dost
rychle) a taky pěkně kynul (od štěněte milovala jídlo). Naštěstí jsem se
přes jednu kamarádku potkala s někým, kdo najednou a dost silně ovlivnil a
stále ovlivňuje (v pozitivním slova smyslu) můj a Bončin život. Na podzim
roku 2003 jsem se totiž seznámila s Luckou Malíkovou (nyní Cvrkalovou), která v té době měla
(věřte tomu nebo ne) pouze o 14 dní starší fenku šeltie Sendy. Lucka mě
naučila, jak mám s Bonou cvičit (a to jak tanec, tak i prvky
ovladatelnosti), seznámila mě s mnoha báječnými lidmi, kteří se pohybují
okolo psů, „donutila“ mě vstoupit do Kynologického klubu Blansko, ukázala
mi krásu výstav a možnosti chovu ... Zkrátka - kdyby nebylo Lucky, sedím
doma s obtloustlou Boňou a nudím se.
Při jedné
příležitosti mě Lucka seznámila s chovatelkou, od které má Sendy, a já
měla to štěstí, že jsem ji posléze mohla u ní doma navštívit. Prozatím
nikde jsem neviděla pohromadě tolik nádherných šeltií, jak tomu bylo
v chovatelské stanici z Ďáblovy studánky u paní Svobodové. Protože mou
nejoblíbenější barvou je černá, tak to nemohlo dopadnou jinak, než že jsem
byla úplně paf z její bicolorky Carinky. No a tak se k nám v době, kdy
Boně byl rok a půl, přistěhoval černobílý pejsek s originálním jménem Jazz
Night z Ďáblovy studánky. Z úcty k mamčiným sympatiím k zesnulému zpěváku
skupiny Queen F. Mercurymu (no, hlavně jsem byla mamce vděčná, že mi
povolila dalšího psa) dostal pejsek jméno Freddie. Na závěr (pokud jste to někteří vydrželi a pročetli se až sem) bych ráda poděkovala svým rodičům (za to, že měli a stále mají pochopení pro mou slabost pro zvířata a že se mi nezištně v době školních výletů a mých nemocí starají o psy), Lucce Malíkové-Cvrkalové (za vše, co udělala pro mě a pro mé psy), paní Veronice Habrové a paní Mladě Svobodové (za veškeré informace a za to, že díky nim mám doma tak báječné psy), Moničce (za pravé šeltičí kamarádství) a pak těm, kteří mi pomohli nebo stále pomáhají ve všem, co se týká psů (a nemusí to být jen šeltií). |